Kristus si zamiloval církev a sám se za ni obětoval, aby ji posvětil a očistil.. Efezským 5:25-26

Image slider Image slider Image slider Image slider Image slider Image slider Image slider Image slider Image slider Image slider Image slider Image slider Image slider Image slider Image slider Image slider Image slider Image slider Image slider Image slider Image slider Image slider Image slider Image slider

Svědectví » Obrácení z Hor

Obrácení z Hor

Jana Horská – jak to viděla ona:

Svého manžela jsem potkala před sedmi lety. Byl nevěřící. Nevadilo mi to, neboť jsem si myslela, že se k Bohu už nemohu vrátit. Byla jsem totiž rozvedená. Jako praktikující katolička jsem po rozvodu prožila odvržení od části přátel a církve. Tížilo mě svědomí. Z reakcí církve jsem pochopila, že se nemohu vrátit do Božího domu.

Zhruba před pěti lety jsem při hledání zaměstnání náhodnou narazila na manželku našeho pastora. Potěšilo mě, že „chodí“ s Bohem. Brzy jsem se osmělila a pastorovi a jeho ženě jsem začala vyprávět, proč mě Bůh už nechce. Z jejich reakce jsem pochopila, že o mě Bůh stojí. Po několika letech mi opět svitla naděje, že i já mu budu moci sloužit. Zhruba rok trvalo, než jsem začala vnímat jistotu toho, že mě Bůh miluje i jako chybující. Pochopila jsem i význam biblického křtu a nechala se pokřtít. Velice se mi ulevilo. V té době jsme měli s manželem už dvě děti. Manžel se stavěl k mé víře s odstupem. Považoval ji za krátkodobý exces. Jeho ateistický přístup ke světu mi začal najednou vadit. Byl zarytě nevěřící. Jeho povoláním bylo učit matematiku a fyziku a nic, co se nedá vypočítat nebo exaktně popsat, pro něj prostě neexistovalo. Nevadilo mu ale, že jsem chodila na bohoslužby, skupinky… Také mi vadilo, že vede dobře prosperující sportovní oddíl Aikido – bojového umění propagujícího a využívajícího principy východních náboženských směrů.

Když jsem přicházela ze setkání se sourozenci v Kristu plná nadšení a elánu nebo jsem doma při modlitbě silně prožívala Boží přítomnost a Bůh ke mně mluvil, mrzelo mě, že se nemohu s manželem o radost sdílet. Občas jsem se snažila manželovi Boha slovy nějak přiblížit. Veškeré pokusy však končily dohadováním, kdy měl manžel argumentačně navrch.

Manžel odjížděl pravidelně několikrát za rok na Aikido stáže. Vždy před odjezdem se stupňovala moje nervozita a štvalo mě, že je manžel slepý k duchovnímu pozadí aikido a že je dokonce tím, kdo lidi k tomuto směru vede. Nemohla jsem si pomoct a bývala jsem na muže protivná, ale mrzelo mě to. Věděla jsem, že Bůh nechce, abych manželovi Aikido vyčítala, ale že chce, abych si svého manžela vážila a abych mu žehnala.

Kromě manželova obrácení jsem si přála mít ještě jedno dítě – třetí. Manžel ale už další dítě nechtěl. Jeho rozhodnutí jsem respektovala. Přesto jsem Boha prosila, aby nám dítě, bude-li to možné, ještě dopřál. Nechtěla jsem dítě za každou cenu, jen v případě, že nebude naše rodina duchovně rozdělená a že dítě nebude nespasené. A já jsem otěhotněla. Manžel tomu nemohl uvěřit. Jako matematik měl všechno dokonale spočítáno…

Za manželovo obrácení jsem se modlila, ale víru jsem na to moc neměla. Postupem času jsem viděla, že Bůh po mě opravdu nechce, abych manželovi sloužila slovem, ale svým životem. Přišlo mi, že je potřeba, aby manžel viděl, jak mě Bůh proměňuje. Chtěla jsem Boha poslechnout a snažila jsem se doma s mužem o Bohu nemluvit. Ne vždy se to dařilo, ale bylo to lepší než dříve.

 Ještě mi Bůh ukázal jednu věc – manžela si vážím ve všem, kromě vedení a záliby v Aikido. Musela jsem dát Bohu zapravdu. Při odchodech na trénink nebo stáže jsem mu tedy přála, ať se mu daří, ať si odpočine a načerpá nové síly. Nebylo to hrané. Skutečně jsem pochopila, že Bůh chce, aby se mému manželovi dařilo.

Pak jsme jeli na duchovní soustředění do Zlatých Hor. To bylo v druhé polovině července 2012. Bylo to naše třetí společné duchovní soustředění. Jeli jsme i s mojí maminkou, která v Boha věří, ale neznala jej jako skutečného, existujícího, milujícího Otce … Maminka chtěla na program chodit, a protože naše třetí dítě bylo kojencem, musela jsem ho mít u sebe. Manžel šel i s naším miminkem se mnou na dopolední skupinku. Bylo to poprvé. Na předchozích duchovních soustředěních nikdy nešel. Seděl s námi na skupince, choval naše miminko a dával mi ho na kojení. Byla jsem ráda, že je na programu se mnou. Věděla jsem, že tam šel kvůli tomu, aby se postaral o naše miminko, a ne kvůli tomu, aby slyšel o Bohu. Chodili jsme takto společně všichni na večerní shromáždění a na dopolední skupinky. Moje maminka chodila také, což mě moc těšilo a dokonce i přijala pozvání na osobní rozhovor s pastorem. Modlili se společně modlitbu spasení. Moc mě to potěšilo. Říkala jsem si, aspoň maminka je spasená. Modlitby za její spásu byly také tím, co jsem měla dlouho na srdci.

 Několik dní po duchovním soustředění za mnou přišel večer manžel a řekl mi, že chce se mnou mluvit o něčem zásadním. Vypadal velmi vážně. Bylo mi úzko. Manžel mi řekl, že by chtěl být také křesťanem. Nevěřila jsem tomu, co mi říká, byla jsem jako opařená. Manžel se na mě díval a já nevěděla co říct. „Tak řekni třeba: Vítej, bratře!“ a smál se tomu, jaký udělal dobrý vtip. Na nedělním shromáždění můj manžel předstoupil před lidi a prohlásil, že chce Boha respektovat jako jedinou autoritu ve svém životě, že mu chce sloužit a že lituje všeho, co v životě dělal bez Boha. To bylo poslední červencovou

neděli v roce 2012. Také se rozhodl, že se chce nechat pokřtít. Křest proběhl o několik dní později v řece Jihlavě. Jedním z účastníků byl i novinář, který manžela vyfotil a napsal o něm článek do místních novin.

Můj manžel zastává ve své profesi ještě funkci starosty jihlavského Sokola, takže pro novináře to bylo zajímavé téma. Článek se jmenoval Starosta Sokolů přijal křest v řece. Můj manžel se po obrácení změnil v něco, co by se s nadsázkou dalo pojmenovat –neřízená „evangelizační“ střela. Navštívil většinu svých nevěřících příbuzných a přátel. Kvůli některým vážil cestu přes celou republiku…

 Teď se spolu modlíme a čteme Bibli každý den, ptáme se Boha společně, kde a jak máme sloužit, chodíme společně do shromáždění Božího lidu, platíme společně desátky a těšíme se na každý den, který nám Bůh přichystá.

 

 

 

Václav Horský – jak to viděl on:

K rozhodnutí přijmout víru v to, že to tady dal dohromady Stvořitel – Bůh, a že poslal svého jediného Syna, mě vedly přibližně tři skutečnosti.

První byla nemoc mého syna, který měl velmi silnou alergii na mléko. Já, jakožto alergik a astmatik, jsem nevěřil, že by se mohl uzdravit. Na jaře 2012 jsem si na základě výzvy manželky řekl: „Tož, Bože, jestli jsi, tak syna uzdrav a já tě uznám.“ Před prázdninami na kontrole byly testy negativní. Byl jsem tím překvapen. Doktor sice říkal, že se to může stát, ale dal jsem slib a moc jsem na výběr neměl. Říkal jsem si, že mi stojí za to sklonit hlavu za zdraví svého dítěte, i když se mi moc nechtělo.

Druhý fakt byl, že se moje žena od doby křtu opravdu změnila. Ne, že by to předtím bylo špatné, ale po křtu to bylo lepší. Vždycky jsem říkal, že od doby, kdy jsem se oženil, se mi ulevilo, ale po jejím křtu dvakrát.

Třetí důvod měnit „víru“ bylo setkání s lidmi na duchovním soustředění ve Zlatých Horách. Velmi mě zaujal jejich vřelý postoj k mému ateistickému chápání světa. Možná jsem pro některé z nich mohl být zpestřením nudného modlení, byl jsem objekt z jiného světa. Obecně mám rád setkání, ale tito lidé mi dali kus sebe. Přišlo mi, že opravdu mají možná něco víc, jakýsi pokoj.

Nikdy jsem neříkal, co si myslím, a vždy jsem bral odpovědnost za svá rozhodnutí i postoje. Největší překážky pro přijetí víry? Hrdost a pýcha uznat někoho za svého životního nadřízeného. Přijmout odpovědnost k někomu nad sebou, pokleknout.

Dalším velkým otazníkem bylo pro mě zříci se Aikido. Věnoval jsem se této cestě půl života, tj. 19 let, a opravdu mě to naplňovalo. Myslím, že přiblížit čtenářům, co pro mě Aikido znamenalo, by vydalo na samostatný článek. Já to bral jako službu lidem, staral jsem se o oddíl cca 100 členů, jezdil jsem učit do zahraničí a byla to pro mě příjemná kariéra. Můj odchod překvapil, možná zaskočil mnoho lidí. Nechť tedy přemýšlejí, co mě k tomu vedlo.

Co z toho teď mám? Hned několik darů do začátku – víru, znamenitou ženu, uzdraveného syna, pokoj v duši. Jsem s Pánem zatím jen chvilku, ale stojí to za to.