Kristus dal svůj život jednou provždy za hříchy, spravedlivý za nespravedlivé, aby nás přivedl k Bohu. 1 Petrův 3:18

Image slider Image slider Image slider Image slider Image slider Image slider Image slider Image slider Image slider Image slider Image slider Image slider Image slider Image slider Image slider Image slider Image slider Image slider Image slider Image slider Image slider Image slider Image slider Image slider

Články » Několik myšlenek o víře

Několik myšlenek o víře

„Šimon Petr, otrok a apoštol Ježíše Krista, těm, kdo dostali stejně vzácnou víru jako my spravedlností našeho Boha a Zachránce Ježíše Krista. Milost a pokoj kéž se vám rozhojní v poznání Boha a Ježíše Krista, našeho Pána.“ (2Pt 1,1–2)

 

Drazí čtenáři,

předmětem mého zamyšlení je víra. Vírou jsem se rovněž zabýval v lednovém čísle, neboť verš o víře („Vím, komu jsem uvěřil.“ 2Tm 1,12) je slovem pro církev na tento rok. Otázkami víry se zabývá i program letošního Duchovního soustředění, jedné z nejvýznamnějších pravidelných akcí církve. Víra je rovněž důležitým tématem pro život, je jakousi bránou ke všem ostatním ctnostem křesťanova života. Skutečně platí, že „bez víry není možné se líbit Bohu.“ (Žd 11,6)

Jedna z otázek, kterou si můžeme v souvislosti s vírou položit, zní: „Jak můžeme víru získat?“ Je možno ji zjednodušit tak, že poskytneme dvě možné odpovědi: Víra je výsledkem usilovného hledání, tedy naší práce, anebo je darem, Boží milostí z nebes. Je-li darem, proč ji nemají všichni? Je-li výsledkem lidské činnosti, jak je možné ji získat a prohlubovat?

Již na počátku chci předeslat, že při hledání podstaty víry se nevyhneme určité dvojakosti. Když jsem byl dospívajícím mladíkem, nic mi nebylo tak vzdálené, jako víra. Byl jsem ochoten diskutovat o Bibli, filozofovat o Bohu, ale osobní víra? Ne, při pomyšlení na to, že bych se měl modlit k nějaké bytosti kdesi nahoře, se ve mně všechno obracelo. Přesto se stal zázrak, a já jsem uvěřil. Nemohu říci, že to přišlo bez mého přičinění, neboť jsem velmi toužil poznat pravdu a mnoho jsem četl a přemýšlel, ale současně vím, že víra rozhodně nebyla výplodem mého úsilí. Přišla tak nějak sama.

V úvodním textu čteme slova „… těm, kdo dostali stejně vzácnou víru jako my…“ To je správný překlad. Některé jiné překlady, například ekumenický, uvádějí namísto slova „dostali“ slovo „dosáhli“. Slovo „dostat“ je bližší představě obdarování, kdy něco dostávám od někoho jiného. Naproti tomu výraz „dosáhnout“ spíše navozuje představu cíle dosaženého vlastním úsilím. Mohu dosáhnout vynikajících výsledků ve sportu, pokud budu trénovat. Mohu dosáhnout akademického titulu, budu-li studovat. Je zde rozdíl.

Ještě přesnější je doslovný překlad z řečtiny. Miloš Pavlík ve svém překladu používá výrazy „připadla“, „byla přiřčena“. Kittel ve svém výkladovém slovníku výraz definuje takto: „Dosáhnout, a to většinou losem, bez vlastního přičinění, jako když zralý plod spadne člověku do lůna.“ Víra nám tedy byla dána, jako když na nás ze stromu spadne jablko. To je trefné. Znám lidi, kteří víru získali opravdu takovýmto způsobem. Jeden den nevěřící, a druhý den již obrácení. Jedním z nich je například apoštol Pavel. Z Jeruzaléma vyrazil na cestu jako odpůrce víry a do Damašku docestoval jako obrácený křesťan. Víra na něj „spadla“ formou nebeského zjevení. V jednom okamžiku byl celý jeho život obrácen vzhůru nohama.

Pokud nám tedy víra byla darována bez vlastního přičinění, proč nevěří všichni? Každý z nás jistě potkal nějakého člověka, který tvrdil, že by rád uvěřil, ale nemůže. Nemůžeme ani popřít, že mezi nevěřícími je mnoho upřímně hledajících lidí. Proč nejsou věřící?

Určité vysvětlení nalezneme v příběhu o tom, jak Petr zvěstoval evangelium v domě římského důstojníka Kornélia. Jedná se o přelomovou událost, neboť do té doby byla víra výsadou toliko Židů. Aby Bůh přesvědčil Petra, že má jít do pohanského domu, musel udělat sérii zázraků. Na počátku to byl anděl, který Kornélia nasměroval k apoštolu Petrovi. Anděl neřekl evangelium (to andělé nedělají), ale řekl: „Jdi za mužem jménem Petr. On ti řekne více.“ Mezitím Bůh dal Petrovi vidění, které přesně zapadalo do kontextu všech událostí. Nakonec mu Duch svatý řekl: „Dole tě čekají tři muži, neboj se jít s nimi.“ Proč tolik zázraků? Židé nebyli schopni si představit, že by pohané mohli věřit. Byli tak duchovně nečistí, že Židé vnímali rozdíl mezi sebou a jimi jako světlo a tmu. Když později Petr událost obhajoval před jeruzalémskými staršími, všichni utichli, potom vzdali slávu Bohu a zvolali: „Tedy i pohanům dal Bůh pokání k životu!“ (Sk 11,18)

Slova jsou podobná jako úvodní citát z listu Petrova – Bůh dal. Zároveň se zde nepíše o víře, ale o pokání. Bůh pohanům nedal víru v tom smyslu, že by se naráz stali všichni křesťany. To On nedělá. Bůh nikoho neznásilňuje. To, co dává, je pokání. To znamená možnost, otevřené dveře. Pokání (řecky „metanoia“, změna myšlení) znamená nabídku. Není to vnucený dar, ale lístek ve schránce, vzkaz z pošty. Záleží na nás, zda dar vyzvedneme, či jej budeme ignorovat. Upřímně hledající člověk jistě všeho nechá a okamžitě poběží na poštu, zvědavý, co mu přišlo. Váhající člověk možná den či dva počká a ignorant nechá výzvu bez povšimnutí.

Ona nabídka může do života jedince přijít formou svědectví. Stane se, že se například obrátí nějaký jeho známý, spolupracovník, přítel nebo člen rodiny. Může to být rovněž kniha, televizní nebo rozhlasový pořad, skrze který Bůh k člověku promluví. On má bezpočet způsobů, jak člověka oslovit. Pak přichází reakce. „Přijmu ten dar víry?“ Člověk přemýšlí a zvažuje. Možná si představí, co všechno by ztratil, pokud by se stal křesťanem, a nabídku zamítne. Pak je to přesně jako ze známého Ježíšova podobenství: Přichází ten Zlý a zaseté semeno krade (Mt 13,19). Anebo naopak ocení dar a navzdory všem těžkostem, které jej mohou potkat, se rozhoduje Ježíše následovat.

Z toho, co bylo doposud řečeno, se můžeme něco naučit: Bůh své dary nevnucuje. Dává je, ale na nás je, abychom reagovali. Bůh tě neudělá křesťanem, nýbrž tě vyzve, abys změnil své myšlení. Tady vidíme, jak důležité je srdce člověka. Vybavuji si rozhovor s jednou mladou ženou, který se odehrál před lety. Mnoho jsme diskutovali o víře a ona na každý můj argument reagovala naprosto odmítavě. Ať jsem řekl cokoli, vždy měla něco proti. Tehdy jsem jí řekl: „Petro, pokud by se ti Bůh osobně ukázal, poklonila by ses mu?“ Její odpověď mne zaskočila. Odpověděla něco ve smyslu, že i kdyby Bůh opravdu existoval, klanět se mu rozhodně nebude. Tato žena je pro mne příkladem člověka, který zarputile odmítá nabízený dar. (Přesto věřím, že pokud žije, stále má možnost. Bůh v příběhu života dává člověku více než jednu šanci.)

V celém našem životě platí, že Bůh je iniciátorem, my jsme těmi, kdo reagují. Chraňme své srdce, abychom byli připraveni přijímat jeho dary!

„Proto, jak praví Duch Svatý: ‚Jestliže dnes uslyšíte jeho hlas, nezatvrzujte svá srdce jako při onom rozhořčení ve dni pokušení v pustině,kdy mě pokoušeli vaši otcové.‘“ (Žd 3,7–9)

Přeji Vám Boží požehnání během letních měsíců!

Martin Moldan, biskup